Z líšeňské hudební spižírny

Přirovnání o Líšni jako spižírně města Brna jistě není třeba žádnému Líšňákovi příliš připomínat. Málokdo však ví, že platí nejen o tom, co ocení každý mlsný jazyk, ale i o tom, co potěší ucho. Proč tedy můžeme považovat Líšeň za pokladnici lidového hudebního umění, odkud můžeme stále čerpat, a dlouho nebudeme hotovi? Důvodů je samozřejmě více. Jedním z nich je její poloha – Líšeň sice s Brnem spojovaly kilometry nachozené místními hospodyňkami směřujícími na Zelný trh, ale uvnitř se dlouho vyvíjela zcela samostatně. Odehrával se zde typicky vesnický život, jehož rytmus udávaly svátky a církevní rok. Proto se zde v lidovém hudebním umění, kromě prvků řemeslnických a obchodnických (zde zvláště zvýrazněných), setkáváme s mnohem staršími prvky ovčáckými a selskými. Ke svébytnosti místní kultury přispěly i vnější vlivy, díky nimž vzniklo jedinečné bohatství. Je však třeba říci, že místní obyvatelé si hudební novinky (ať už odkoukané na místním zámku nebo přinesené líšeňskými obchodníky) sami dotvářeli a tvořivě je vnášeli do již existujícího repertoáru. Pojďme tedy do této „hudební spižírny“ společně nahlédnout.

Dlouhou tradici měla v Líšni nástrojová hudba. Na Brněnsku původní hudba smyčcová (hudecká), jejíž zápisy neexistují a o níž máme velmi málo zpráv, byla doložena opět právě zde – v druhé polovině 19. století k tanci podle údajů F. Svobody hrával soubor ve složení cimbál, klarinet, dvoje housle a kontrabas. V Líšni existovala dokonce i vůbec nejstarší kapela gajdošská, která odkazuje na samostatné kořeny instrumentální hudby, spojené se životem a zábavou pastýřů. Připomínkou těchto pradávných dob je nám dnes píseň „Ten líšenské dodák, nemá chajde, chodák“ – zpráva o jednom z posledních dudáků pochází z 80. let 19. století. Zaznamenáváme zde také vyspělou hudbu chrámovou, o níž nám zanechal zprávu rovněž F. Svoboda – ještě za jeho dětství prý byly na kůru zachovány dechové nástroje starého ladění a barokní trubky, lesní rohy, pozouny a kotle.

Sám za sebe hovoří i samotný počet písní, které tento líšeňský folklorista nasbíral – bylo jich téměř dva tisíce (většina dosud nebyla publikována), tanců kolem sedmdesáti. Nebyl však jediným, díky komu dnes máme od naší hudební spižírny klíče. Ve třech sbírkách Františka Bartoše, vydávaných v letech 1882 – 1901, nacházíme celkem 492 líšeňských písní, které mu poskytli zámecký kaplan Pavel Pavelka a místní učitel František Mašíček a jeho syn Cyril. Z hudebního hlediska částečně vykazují znaky jiných lidových písní z Brněnska – pravidelný a jednoduchý rytmus, převažující durové nápěvy, jednoduchá melodie se stupnicovými chody bez větších skoků. Ačkoliv vzhledem k nedostupnosti jejich záznamů zatím nebyla provedena celková analýza, můžeme i na základě znalosti některých z nich říci, že z hlediska rytmického i melodického obsahují mnohé zvláštnosti. Zatímco v ostatních brněnských písních pouze vzácně dochází ke střídání taktu, líšeňské taneční písně jsou rytmicky velmi bohaté a mají střídavý takt i tempo, rovněž v dalších písních zaznamenáváme větší rytmickou rozrůzněnost. Ještě zajímavější oblastí je jejich melodika. Kromě běžné durové tóniny nacházíme poměrně mnoho písní v tónině mollové a setkáváme se dokonce i s tóninami tzv. církevními, ba i s melodickými obraty staršími než zmíněné modální řady. Jejich podoba je inspirována jak písní horáckou, mající blíže k umírněnému a pravidelnému charakteru české lidové písně, tak písní slováckou, kde se naplno rozeznívají nespoutané melodie plné citu (svědectví o slováckém vlivu bychom ostatně našli i v oblasti tanců – v Líšni se tančil i např. mužský odzemek, vovčácká, hajduk a čardáš – tance na Moravě známé pouze ve východní části). Tyto dva zdroje jsou nejen pramenem jejich melodického bohatství, ale i svědectvím o přechodu mezi dvěma úplně odlišnými hudebními světy východu a západu.