Osobnosti

Rudolf Kučera (1884 – 1969)

Profesor kreslení na středních školách, zapisoval písně v různých městech svého učitelského působení. V Brně učil v letech 1930 – 1961. V jeho sbírkách se objevují i písně z Líšně.

PhDr. Miroslava Ludvíková, CSc. (narozena 1923)

Vystudovala češtinu, francouzštinu a ruštinu na Masarykově univerzitě v Brně, národopis na Karlově univerzitě v Praze. Vyučovala ve školách na Brněnsku, v polovině 50. let 20. století nastoupila do Národopisného oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Je autorkou mnoha publikací, za všechny jmenujme alespoň Kroj brněnského venkova (1979), Moravskou lidovou výšivku (1986), Lidovou výšivku na Brněnsku (1981). V osobních setkání vždy oplývala hlubokými vědomostmi, jež byly umocněny velikou láskou k lidovému oděvu jako formě umění. „Ještě nejlepší to bylo, když jsme nesly po Líšni škrošňu s přihrádkami, v nichž drůbežníci nosili své zboží do Brna na trh. Líšňáci se za námi otáčeli s porozuměním – ,kam nesete tó líšeňskó tradicu?‘ A my jsme ji získaly jen jako vedlejší produkt při dokumentaci kroje… Tolik se dnes mudruje o převtělování duší, a přitom se zapomíná, že my sami v sobě neseme převtělení svých předků, celou minulost věků, aniž o tom víme či vůbec chceme vědět. Je zasutá hluboko, chodíme po ní jako po střeše, dupeme po ní, ale dunění už nejsme schopni slyšet. Za chvíli klesne ještě hlouběji a už nepomůže špendlíčkem kopat, prstíčkem hrabat. Naše škoda.“ Takto živě k nám promlouvá PhDr. Ludvíková ve své publikaci Jako když dýchneš na sklo.

František Sušil (1804 – 1868)

Český katolický kněz, buditel, rodák z Rousínova. Sbíral lidové písně, v roce 1835 poprvé vyšla jeho sbírka Moravské národní písně, do níž zařadil i písně z Brněnska a z Líšně. Sám autor v předmluvě o lidových písních říká: „…. podáváme kytku polních kvítek, jak je sama pouhá příroda mezi zpěvu milovným lidem naším vyvedla. I polní kvítko často vůní a lesknoucími se barvami znatelův obdiv vynutí…“

František Svoboda (1883 – 1962)

Líšeňský rodák a sběratel (sedmdesát tanců, tisíc sedm set písní), založil Líšeňské króžek národopisné, působil jako sbormistr, dirigent, organizátor kulturního života. Avšak nepišme další životopis, dejme slovo pamětnici, paní Zdence Hanečkové, umělecké vedoucí souboru Stará Líšeň: „Vídali jsme ho často, jak si s housličkami a hůlčičkou rázně vykračoval z ,Příhonů‘ přes celou Líšeň až k Orlovně. Tam byl jeho druhý domov, tam vštěpoval nám, tehdy mladým, které kolem sebe soustřeďoval, lásku k lidovému umění, k Líšni a jejím tradicím. Bylo to nesčetné množství písní, tanců, říkanek a dobových zvyků, které nás učil. Se svými housličkami dokázal nacvičit všechny líšeňské slavnostní zvyklosti – pěvecky i pohybově. Málokdo dnes už ví, že byl výborným tanečníkem. Obdivovali jsme, jak lehce se jeho celkem robusní postava pohybovala při nácviku některých i obtížnějších tanečních prvků. Měli jsme ho rádi pro jeho přímou, nesmlouvavou, veselou povahu i pro jeho zanícenost pro veškeré líšeňské dění. Mnoho, mnoho by se ještě dalo o ,stréčkovi Svobodovi‘ napsat, mnoho již také bylo napsáno a řečeno. Jeho zásluhy o líšeňský folklór všichni známe a můžeme mu slíbit, že se vynasnažíme udržet všechno, co se s takovou láskou a úsilím snažil zachovat pro příští generace.“